Postříkám tě žlutou barvou

Blue Carpet. Dny plné barev. Spím zase na koberečku. Lehám si do něj jako na obláček a unáší mě do snů. Země je trochu tvrdá, tlačí to a moje záda zažívají muka. A ráno, ráno po jet lagu vstávám v šest, je sobota a vlastně bych se mohla celý den poflakovat. Ale kdeže, jsem v New Yorku a každá vteřina se počítá. Tady dýchám na 300 procent, skoro nespím, abych toho stihla co nejvíc. Fascinace. V Praze uvadám. Měla bych zůstat tady a můj život by byl přeplněnou sklenicí. Jak dlouho, než by přetekla?

Píšeš mi po ránu mail. Píšeš mi, že si bysme si mohli zavolat. Jsem ale potichu potichoučku. Mluvit neumím, česká slova řadím vedle sebe do řádku a posílám je poštou. Provokace. "Miláčku, ale porno jsi mi předhazovat nemusel." Porno po ránu je jako zasypat se kostkami ledu, co naproti v mexický restauraci složili před chvílí na chodník. Stála u toho nějaká Američanka a nabírala si ty kostky ledu do pytlíku. Bolí jí zuby? Nebo se potřebuje ochladit? Ta hromada tam leží doteď. Venku mrzne a já mám taky bod mrazu. Celý den mi kmitají obrázky porno záběrů. Hermafrodití slečna uspokojuje muže. A je náročné uspokojit ji. Tomu muži, líbí se to? Tváří se dost soustředěně. Jako by se při každém pohybu přesvědčoval, že je to moc fajn. Miláčku, po ránu porno NE.

Celý den je tím rozetřený, namazaný burákovým máslem.  Jedu do školy a po třech měsících se vrhám na plátno. Za spousty peněz kupuji spousty malířského náčiní. U pokladny je fakt nepříjemnej typ, hledí na mě, cože to po něm chci, ochota sama. Představuji si ho jako oběť hermafrodití ženy. Najednou se to stane a já jsem hermafroditka a docela mám převahu. Otáčím ho směrem k sobě a říkám: "Hele brouku, ty moc dobře víš, jaká plátna potřebuju, tak si se mnou nehraj". Je překvapenej, nečekal to, ale z té mé jistojisté reakce pochopil, že se mnou neradno dál laškovat. "Já ti ukážu!".

Rozbaluji si fidlátka. Můj stůl i stojan jakoby na mě tři měsíce čekaly. Modelka je krásná. Jsem nerozmalovaná. Proklínám se, že nedokážu malovat v Čechách. Tam, kde jsem se narodila, mě totiž v malování nikdo nepodporuje. Jakmile udělám dvě čáry, všechno je špatně. Všechno špatně. A já pak nevím, kde začít, kde navázat, jsem ztracená. Ten primitivní učitel by měl vědět, že mě tímhle totálně pohřbívá. On ale netuší, la empatia je na bodu mrazu. A tak v Čechách nemaluju. A tady? Po prvních črtách vnímám handicup té odluky, tvary jsou líné a nepřesné, ruka se chvěje. Přesto za mnou zase chodí ostatní malíři a říkají: "A hele, Picasso je zpátky." Do party k mým obrazům od něj a od Modiglianiho, dnes přidávám ještě Matisse. A jsem v rozpacích, protože moje hlava říká, že jsou to dětské omalovánky, že to k umění má hodně daleko. Ale chválí mi to i lidi na chodbě, ve výtahu říkají: "Talented". Budu muset zajít po příletu do Prahy za tím učitelem malby. Postříkám ho žlutou barvou.

Muž z Bangladéše, snědá kůže. Vláká mě ke skříňkám. Chce mi dát pusu. Je jemnej. Maluje velký temný obrazy, kde prosvítá záře. Má tak hebkou kůži, že když se mě dotýká, roztávám. Odtáhne si mě do ústraní: "Chyběla jsi tu. Jsi moje inspirace. Prýští to z tebe na metry. Líp se mi tak maluje." Pozoruji ho s odstupen, jak se ke mně blíží, je ženatej, to vím, ale to ho nezastavuje. Popadám do ruky lžíci z umělé hmoty a nastavuju na tu vzdálenost náš kontakt. On se ke mně ale lepí víc, až se ta lžíce zlomí. Přitahuje si mě. Bangladéšan. Ale nejsem holka svolná. A ty miláčku, daleko.

Muž z Bostonu se mě ptá: "Proč tu nezůstaneš, když se ti tady daří?" Je to těžký, říkám, těžký. V Praze můžu být kadeřnicí nebo keramičkou, v Praze je to jednoduchý, dělám, co dělám, a jsem spokojená. V New Yorku ale nechci být jen tak někým. Tady jsem Někdo a žiju naplno. Tady chci být malířkou a mít galerii. Tanečnicí a mít studio. Herečkou a vyhrát Oscara. Jen za takovou cenu tady zůstanu. K tomu všemu chci vedle sebe muže, co je ohnivej. Tak, že se v zimě chladí v oceánu.

Žít naplno se nedá každý den, žít naplno se nedá v každém městě. Musí to člověka pohltit, spolknout, nasát. Zatímco v Praze bublá horká voda v konvici, když si zalévám desátý čaj v pořadí, v New Yorku bublám radostí. V modré barvě koupu se. Na rohu Broadway a 57 Street.